Když už člověk jednou je…
„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ – Jan Werich.
Přesně tento citát ve mně rezonuje po letošním ročníku Czech Blog Awards. Jak si mnozí z vás jistě všimli, bylo to potřetí, co jsem se dostala do finálové TOP 10. A za to vám neskutečně moc děkuji! Je pro mě ctí být v tak skvělé společnosti, i když samotné mi letos v TOP 10 chyběly mnohé blogy. Míst je však jen 10, a tak gratuluji všem finalistům a Kači k prvnímu místu. Už jste možná také zaznamenali nějaký ten článek z Extra, idnesu, případně jste možná celý přenost viděli živě na Óčku. A přávě galavečer ve mně letos vyvolal docela dost myšlenek a otázek.
Ano, je to nádherná odměna za to, co celý rok děláte. První rok jsem týden řešila, jaké obleční si koupím, ještě v den předávání se šla nechat učesat a nalíčit. Letos jsem využila oblečení co mám ve skříni, do vlasů si dala obyč vlásenku z Teta drogerie a nalíčila jsem se během 15 minut na pokoji :-)) Ale výsledek byl podle mě ok a cítila jsem se lépe, jak ten první rok. Protože jsem to byla já.
S tím, jak jsou blogeři a hlavně youtubeři víc a víc oblíbení a sledovaní, roste i celá akce. Někdy bohužel ale víc neznamená lépe. A možná jsem jediná z nominovaných, ale mně byly mnohem milejší předešlé ročníky v Karlínském divadle. Letos to byla taková umělá show pro TV. Když do vás 15 minut před přenosem pořád “valí” jak se bude tleskat, tak jste otrávení už předem. Už tam chyběla jen tragikomická postava, která by ukazovala tabule s pokyny “potlesk”, “smích”, “pískání”. Nutno dodat, že zhruba v polovině přenosu, kdy potlek evidentně nesplňoval požadované kritéria, přicházel zvukový pokyn “potlesk prosím” :-)) Fakt komedie.
Až na after party se všichni mohli bavit podle sebe a zhruba po hodině jsme zabrali stoleček naprosto bokem hlavnímu dění, kde jsme spokojení vydrželi celý zbytek večera :-)) Asi jsem asociál 🙂
Každopádně proč to vše píšu… v neděli jsme šli s Petrem do Werichovy vily do IF café. A už při vstupu na mě dýchla neskutečně tamní atmosféra. Jako když se vrátíte o několik let zpět, kdy bylo vše méně uspěchané, lidé se k sobě uměli chovat a vše mělo mnohem větší kouzlo a vtipné neznamenalo sprosté. Celou atmosféru podtrhovala dobová hudba, naprosto výtečné jídlo i pití a milý personál. Musím říct, že takhle pohodově jsem se už dlouho necítila.
A právě zde nesmí chybět toliko známý citát pana Wericha, který přesně vystihuje celý víkend v Praze. Nechci nikoho hodnotit, vztahuji to čistě na sebe a říkám si, že dál chci být jen tím, čím jsem. Jsem spokojená holka od nás z vesnice, kde jsou jiné priority jak ve velkém světe v Praze 🙂 Chci si dál psát blog podle sebe, spolupracovat jen s těmi, kteří mi jsou blízcí a s projekty, pod které se můžu podepsat. Blog neberu jako hlavní výdělečnou činnost, mám skvělou práci a nechci se zaprodávat něčemu, čemu nevěřím. A i když má blog a já sama spoustu chyb, protože vážně nikdo není dokonalý, tak byl letošní rok jedna veliká jízda. Už jen za pár hodin se k vám dostane moje kuchařka, vdala jsem se za skvělýho mužskýho, začali jsme stavět dům (ano, my sami) a celkově se cítím neuvěřitelně šťastná (, i když částečně hodně unavená). Tohle jsem já.
A protože pro mě byla mnohem větším zážitkem nedělní snídaně v IF Café, tak vám sem dám fotky (jen mobilní) právě z neděle 🙂
